VAN GOGHŮV MONOLOG

Leží nenuceně natažená
na smutné pohovce
elegantně nohu přes nohu
jako když cop se zaplétá
jako socha z mramoru
a nemá tu nikoho
než psa co se k ní vine
její nenasytný milenec.

Já, pozorovatel
co svět barvami vnímám
ona je ta RUDÁ
vymyšlená přítelkyně
s ocelovým srdcem.

V pokojíku uzavřela
mne a svoje miluji
a pak vpadlo v ticho
modrý jazyk psa zív
škubavě čekám s potrhlým zanícením
přikládám obličej k obličeji
a přeji si
narodit se znovu.

Neotvírej oči
nech mne ještě vlát
spirálovitě obtočeni
mimo svět
a mimo čas.

Já, pozorovatel
co barvami ji vnímám
ztrácím se v nevinnosti
v šeru pokoje opájím se
její nostalgickou chutí.

A její milenec
žhavě ukousne mi ucho.